Terorismus, jídlo, sex a globální depka

Svět prostě pustne. Úpadek Říma hadr!  A tak ten stres a nicotu spousta lidí zajídá. Útěk před brutální realitou prostřednictvím obžerství je do jisté míry možná méně škodlivé, než se masakrovat jinými závislostmi.  

Nedávno jsem zaslechla hlášku: Polovina lidí je šťastných, ta druhá nemá na drogy.  Hořká, ale, bohužel, ne nepravdivá soda. 

Ale i přesto - není dne, abych nekroutila hlavou nad tím, o co se nejvíc lidí dneska zajímá. Největší sledovanost na internetových portálech mají v podstatě ty nejdutější ptákoviny, plytký kecy, jalový srandičky navíc zcela bez vtipu, humoru a inteligence. Svět prostě pustne. Úpadek Říma hadr! Ani kdybych pominula a nebrala v potaz různé výjevy sexuálních úchyláků, patřící spíš do kapitoly Sodoma-Gomora, tak stejně se tím mínění o stavu dnešní doby, dnešní post-postmoderní éry nijak výrazně nenapraví.

A v podstatě to, co je na streamu ještě jakž takž „nejinteligentnější“, jsou tak maximálně banální lehko stravitelné plky o tom, jak si dobře nacpat žaludek a způsobit si tak zdravý gurmánský orgasmus. Nejlépe nějakými pikantními švestkovo-perníkovými knedlíčky zalitými konopným dipem.

Prostě je to všechno v kopru.

Celá civilizace.

A do toho ještě ten terorismus! No, jestli by se jeden z toho nepoondil.

Na globální depresi knedlíky!

Je to sice možná lepší recept, než zostřená výroba a export-import nového i starého střeliva a zbraní pozůstavších z dob studených válek, ovšem ten šturm nastupující nové vlny zelených panáčků člověka rozhodně nikterak nepovzbudí. A ani neochrání. Rozhodně ne před atomovou apokalypsou.

Že by se dal mír obhájit kalašnikovem, tak o tomhle logickém nonsensu jsem pochybovala už v šesti letech někdy na základce. Tolik rozumu má už i docela malej capart. A to jsem ještě ani nemusela mít žádný filozofický vhled, jako po přečtení toho nejkrásnějšího kontroverzního díla, pacifisticko-odbojové Čapkovy Matky. Ano, takový byl a je náš svět. A mluvit o budoucím čase? To je úplná marnost nad marnost. Neboť jakékoliv tvrzení od budoucnu je, alespoň z hlediska formální logiky, neprůkazné, a tudíž nepravdivé. Neboli i kdyby nakrásně člověk mluvil o budoucích věcech pravdu, tak stejně lže - a to i  vzdor všem prognosťákům.

Takže nevím, zda se mám nechat zapsat na nějaký kulinářský blog, anebo radši pacifistický. Velké dilema.

Každopádně je jisté, že s plným žaludkem se jde do každé války (i na onen svět kamsi do nebe či pekla) snadněji.

Ale fakt je, že mě ti globální burani v maskáčích a establishmentech rozčiloujou už hezkých pár desítek let. Dokonce jsem o tom napsala i píseň. Teda spíš protestsongový šanson. A tak tímto hledám zpěváka, který by měl chuť a odvahu ho zařadit do svého repertoáru. Protože jak známo, i proti válkám a ve válkách se dá bojovat i uměním. Tak proč ne hudbou a písní?! Obzvláště v éře krakatitických technologií masového zabíjení stejně nic jiného nemá smysl, než sejít ze světa aspoň tedy s písní na rtech. A s těmi knedlíčky v bříšku.