O Nohavicovi, Hutkovi a totalitě

Když ke mně dolehla zpráva, že i Nohavica, můj nejoblíbenější Jareček, básník, poeta bytostně lahodící s souznějící mé duši - a jak objektivně prokázáno i duším celých vyprodaných stadiónů -  „spolupracoval" s StB, poněkud mě to zarazilo.

Chvíli jsem se v těch pocitech zmítala, a pak jsem ho zahlédla v televizi, jak mu „kamarád" Mirek Topolánek poplácává po rameni.

V tom momentě jsem měla pocit, že jsem si zkazila dojem - už proto, že Topolánka bytostně

nemusím, ba nesnáším. Vnímám ho jako bytostného nepřítele, nehodného mé obliby.

A zase jsem se nějaký čas zmítala ve svých pochybnostech, jak s informací o "Jarečkovi" naložit.

Pak mi to docvaklo. Objímá-li se přátelsky Topolánek s Nohavicou, nejedou snad na jedné lodi? Tato otázka mě začala bolestivě hlodat.

Kamarády si prý člověk vybírá. Někdy se však stává, že jen některým lidem, kteří nás považují za kamaráda, nedokážete odříct, když vás požádají o službu, i když nemusíme souhlasit s každým jeho názorem.

Nevím, nakolik jsou Mirek s Jarkem kamarádi - z letmých televizních střihů to člověk nevyčte. Faktem (snad) je, že jsou prý spolužáci.

Přitom Jareček je zcela jistě větší osobností, než ogar lampasák Topolánek. Tak proč by Jareček, konec konců, neposkytl své shovívavé poplácání Mirkovi po rameni - vyšplhal se, konec konců, (bez komentářů jak), až na post premiéra, a z toho pochopitelně může pramenit

i jakési okouzlení. A to i pro Jarečka, vždyť je to jen člověk. I když je každému jasné, že tento básník obyčejného lidu a lidstva, mentálně a pocitově určitě nemá s Topolánkovou dravou pseudokapitalistickou lačností nic společného. Jarek přece vše, co zpívá, zpívá naopak se silným a citlivým sociálním podtextem. Stačí jen naslouchat.

A navíc, v žádném případě mi nejdou dohromady Topolánkovy poznámky o metodě vlády dle „noci dlouhých nožů" s povahou Jarečkových básní. Vždyť jestli někdo pro mne představuje tu pravou totalitní manýru, pak je to právě Topolánek. To, že zatím na tomto totalitárním poli výrazně „nevynikl", je patrně jen otázkou času. Ale představme si, že by ho demokratický duch, který zde přece, byť ještě ne zcela probuzen, dřímá, nedržel na řetězu? To by možná teprve nastala ta pravá čistka v duchu „dlouhých nožů".  

A taky možná „prověrka" Jarečkova skutečného charakteru.

Ostatně, pochybuji ale, že by se právě Jarek Nohavica ztotožňoval s rétorikou gestapáckých gard. A pokud ano, pak teprve potom opravdu hodím kamenem...

  Ale do té doby budu spíš shovívavě sledovat a znovu poslouchat jeho písničky - abych si ujasnila, zda tam nějakou takovou šílenou náckovskou rétoriku neuslyším. A taky zda se nedozvím, že měl na svědomí nějakého člověka, který se kvůli němu dostal třeba do bolševického lágru. Jinak to budu vnímat tak, že jsme, každý svým způsobem, byli všichni nasazeni do té totalitní mašiny, která nám všem současně nějak přejela po hlavách, aniž by byl zcela jasný strojvůdce. Tedy on byl jasný, ale přece jen mimo dosah našich možností se bránit, byl v Moskvě. Jenže potíž je v tom, že nás Moskva anektovala jen proto, že se naše maličká zem dostala podruhé rukou zrady spojenců Stalinovi do chřtánu, když Roosevelt s Churchilem podepisovali to pro nás tak šílené a nespravedlivé poválečné dělení světa. Byla to snad naše, či Nohavicova, volba? Byla v dobovém kontextu vůbec nějaká volba?

A tak mi ruka uvadá, má-li hodit přísně kamenem. A spíš mi křesťansky, ač jsem ateistka, srdce říká, že odpouštět i chybovat je lidské, a že házet chlebem je smysluplnější a výchovnější pro každého, natož rozumného - neboť ten se svými chybami nejvíc poučí a potrestá sám. Potrestá totiž obvykle své vlastní svědomí, (má-li máslo na hlavě), a to je samo o sobě někdy trest nejvyšší. Obzvlášť pokud jde o senzitivního, citlivého, jedince. A o tomhle u Jarka nepochybuji.

Ale zpět k těm písním:
Zatím jsem z těch Jarkových slyšela jen velkou otevřenou duši a srdce ochotné kdykoliv pomáhat slabším, nuznějším a lidsky obyčejným, byť i někdy chybujícím.

Toto téma lidskosti je jedno jak druhé vetkané ve všech obrazcích jeho tvorby - a přitom bez patosu, okázalosti a pompy - do každé Jarkovy básně.

Ano, do básní vskutku na Nobelovku. A pokud bych já mohla rozhodovat o tom, kdo získá tuto nejvyšší cenu za básnění a to, z čeho dýchá oduševnělost duše, pak bych (subjektivně ze svého niterného pohledu) nemohla navrhnout nikoho jiného, než toho ryšavého a trošinku drsně vyhlížejícího chlapíka Nohavicu, který však ve skutečnosti strašně klame tělem. Vlastně, to příroda. Protože nám nadělila obrovského něžného básníka, jaký se rodí maximálně jednou za sto let.

To, že se stal bytostně národním, lidovým, ba táborákovým se vším všudy, není vlastně ani s podivem ani náhodou - vždyť jsme národem strašně zmítaným na všechny světové strany - a kdo by - bez útěků a emigrací, (že, pane Hutko), vždy pevně odolal a dokázal za všech okolností stoprocentně pevně stát bez zachvění kolen na nohách a byť jen bez jediného zavrávorání?

A tak i Jarek možná trochu zavrávoral - a stálo ho to možná mnohem víc, než si leckdo jiný - necitlivější - dokáže představit.

Mé pochopení a odpouštění proto, milý pane Nohavico, máte. Tedy pokud si to nepokazíte postojem k „noci dlouhých nožů", protože to fakt považuji za zásadní; vždyť kdo - byť jen jednou - použije tuto rétoriku, tak sám sobě vypálí na čelo hakenkreuz. A to tolerovat nelze. (Ale naštěstí, žádný takový tón z Jarkových vět slyšet není).

Ale ještě k té totalitě:

Dlužno podotknout, že Hitlera i Stalina, coby vladaře, lidé své doby - ony nejisté ovečky hledající silného vůdce stáda - totálně zmateni, systematicky obelháváni a manipulováni siláckou rétorikou cukru a biče, také svým způsobem zbožňovali, ovšem, kam to vedlo...?

Ale popravdě, mohli se na druhou stranu vždy proti té rozjeté káře fanatismu a davového šílenství jako jednotlivci bránit jinak, než často jen smrtí?

A komu by se chtělo umřít? Někdy je pohodlnější se „hrdinsky" zdekovat za hranice, než postoupit dravci kus svého vlastního masa ze sebe sama, tak, jak to možná udělal i Jarek Nohavica.

Že, pane Hutko...