Logika věci samostatného státu, aneb co vlastně oslavujeme?

Když se připravuje jakákoliv změna, musíme se nejprve ptát, co je motivem, co nám změna přinese v širším kontextu a dlouhodobém horizontu, jakou výhodu změna znamená ihned a jakou do budoucnosti, co díky ní získáme pozitivního, co

   Když nyní slavíme sté výročí První republiky a založení Československého státu, jakožto novotvaru ve válkou rozvráceném tehdejším světě, je jistě namístě si položit s odstupem století otázku, co nám vznik nové republiky v neklidných vodách staré Evropy dal, a co nám vzal.

Budeme-li sami k sobě upřímní, tak ti, co zažili děsivou éru nedobrovolného uvěznění ve východním Stalinsko-Brežněvovském bloku – a to právě příklonem zakladatele Československého státu T.G.Masaryka k Rusku na bázi jakési nespecifikovatelné a rozplizlé slovanské pospolitosti a vzájemnosti, kterou, nepochybně poněkud lacině, či naivně a populisticky propagoval zejména právě Masaryk a jemu věrní, musíme, žel, smutně konstatovat, že akt separatismu od stávajícího zažitého územního celku Habsburské monarchie, (ostatně jako každý separatismus obecně),  směrem na Východ nebyl nejšťastnějším tahem na šachovnici světa a jeho širším kontextu. Odklon od, sice poraženého, nicméně následně jistě mnohem rychleji zrevitalizovaného zbývajícího nástupnického státního útvaru Rakousko-Uherské monarchie a Německa, nás, Čechy, zavlekl do naprosto nejisté a slabé, leč předvídatelné pozice. Už proto, že každý novoútvar, a zejména malý, ba miniaturní ve smyslu rozděl a panuj, obzvláště v turbulentní poválečné atmosféře, se musí potýkat s obrovskými nejistotami a neznámými, a vlastně jediné, oč se může takový nově vznikající stát opírat, je zápal pro nějaký nový ideál, entuziasmus a emoční hodnoty. Nikoli tak ale o hodnoty faktické a fyzicky pragmatické síly tradic a územně početné populační síly. Stručně řečeno, převlékat se do nového, nevyzkoušeného a  v lecčems po válce děravého kabátu bez bezpečně ukotvených knoflíků v drsných, mrazivých poválečných větrech, je spíše neopatrné a naivní, než prozřetelné. 

Každý malý stát je v ohrožení vždy daleko víc, než územně velký a početně silný celek, nadto tradiční a zaběhnutý celek. Separatistická rétorika málokdy přinese něco dobrého. To se pozná zpravidla až s několikaletým odstupem. Toto se stalo i v situaci nově vzniklého Československa.

Válka, a následně vzápětí největší světová krize, to vše byla i tak dosti těžká konstelace. A nové, odseparované, Československo na mapě Evropy rozhodně nemělo a nemohlo mít status a stabilitu bohatého Švýcarska, byť by se jakkoli snažilo snivě a kavárensky plkat o neutralitě či jakémsi mostu mezi světovými stranami. Žel, nadšení bývá velmi nakažlivé a strhující, často i k zbrklému a nepředloženému.

  Před začátkem první světové války se stali dva nejsilnější zástupci tehdejší Evropy, Rakousko-Uhersko a Německo spojenci v následné válce. A i přestože to byly tyto dva státní útvary, kdo válku rozpoutal resp. dal k ní podnět, a následně tuto válku prohrál, tak ale, dle tradic válčení, je obvyklé, že poražený stát sice jako celek platí reparace a je poražen politicky, nicméně každý individuální voják agresora (a tudíž i jeho rodina), který válku přežil ve zdraví, si v osobní rovině přišel na své nadrancovaným zlatem a krádežemi v rodinách na okupovaných územích, a často si takový voják okupační armády přišel na docela slušné jmění, ukryté v kapsách jeho individuálního vojenského mundůru na straně agresora. Neboli poražená zem jako celek sice zdánlivě oslabila, ale mnozí jednotlivci na válce vydělali. A proto mohlo jak Německo, tak Rakousko rychleji na základě tohoto individuálního nadrancovaného soukromého jmění vzkvétat. A znovu potají zbrojit. To se přesně stalo v případě poraženého Německa po první světové válce.

Situace Rakousko-uherské Habsburské monarchie byla poněkud jiná, ale pouze v jedné rovině. Separatistický akt , ať již byl motivován z jakýchkoliv osobních pohnutek T.G. Masaryka, který dal podnět k roztržení této zaběhlé a silné monarchie a vzniku nového, nevyzkoušeného novotvaru, rozhodně situaci ve střední Evropě nestabilizoval, ale naopak destabilizoval. A to zejména pak příklonem k Rusku, ve kterém již v době vzniku Československa, probíhala bolševická revoluce a občanská válka, a zejména počínající běsnění Stalinského kultu osobnosti. A do této náruče nás takto Masaryk uvrhl svým neprozíravým separatistickým aktem odtržení od silné  západní, monarchie. Byl to z Masarykovy strany politický omyl, neprozíravost, naivita nebo škodolibý úmysl? Škodolibý v tom smyslu, udělat nazlost „tatíčkovi“ mocnáři…?

A i dnes, po sto letech, je potřeba si klást otázky, zda nám, Čechům, bylo za C.a K. Rakouska hůře, než následně – z historického hlediska o nemnoho let později - v „bratrském“, škrtícím sevření našeho slovanského bratra Ruska? A zda idea slavistického opojení v barvě rudé hvězdy neměla i výstražně nebezpečné konotace, které již v roce vzniku první Československé republiky, byly jasně zjevné. Lenin, jako vůdce komunistické revoluce, sice zemřel krátce po vypuknutí VŘSR , avšeak jeho sadističtější nástupce Stalin rozpoutal na Rusi hotové peklo. A jako náš soused, a nejen to, jako spojenec a slavistický bratr a jeden z lídrů nového uspořádání světa, si nás začal nárokovat. Nepoložit si tudíž otázku, zda-li by nám bylo lépe na Západě, byť jako např. v pozici jedné spolkové země starého Rakousko-Uherského mocnářství, nebo Německa, než na Východě v nekompromisním obětí rudého bolševika, jehož jsme se pomalu, ale jistě stali úlitbou jakožto nový, malý, křehký, nepevný a zranitelný stát, by bylo nepoctivé a krajně pokrytecké.

Ano, idea národního sebeurčeni, samostatnosti, nezávislosti je krásná, vzletná, ale jen do té chvíle, pokud a dokud máme jako nejbližšího souseda přibližně stejně civilizovanou zem s podobnými kulturními zvyklostmi. Ne tak ale v situaci, kdy se hned za humny dějí hrůzy krvavé revoluce, občanské války, totalitních lágrů-gulagů, a kde bratrovražedně řádí bolševické hordy.  Příklon k Rusku ze strany T.G.M znamenal v této situaci přímo katastrofu pro příští nový stát, a Masaryk tímto aktem separace v nesprávné době a špatným načasováním, zavlekl i další generace Čechů do obrovského ponížení. A doslova nám podtrhl nohy, neboť tato křehká svoboda a demokracie trvala příliš krátce a  byla vykoupena za cenu budoucích obrovských obětí, a separatistická filozofie se ukázala již záhy jako velmi nedomyšleným a nestátnickým činem.

/Co se mě osobně týče, tak já bych se bývala ve škole raději učila povinně německy, než povinně rusky. Byť ani jeden ze sousedů, ať ze západu, tak východu, nebyla ideální startovní pozice pro nový stát, tak přesto je nutné doplnit úhel pohledu, že pokud bychom zůstali po první světové válce jako Čechové součástí Habsburské monarchie, naše situace by byla sice situací poražené mocnosti, leč mocnosti západní kultury, ale hlavně silné a zkušené mocnosti. Vládla by nám sice stále Vídeň, ale je otázkou, zda by to nebylo únosnější, než když nám následně o pár let později vládla po nekonečná desetiletí totality Moskva.   Ostatně, i kapitola nedůvěry k novému Československému státu ze strany Francie a Británie, (která vyústila do následné Mnichovské „zrady“), byla předzvěstí nedobrého osudu, který nový Československý stát následně potkal. A to právě kvůli příklonu naší politické reprezentace k tehdy již komunistickému Rusku. Vždyť heslem Západu již v té době byla věta: „Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu! A tudíž logicky není divu, že jak Paříž, tak Londýn, později i s Hitlerem jednali v duchu těchto obav z komunismu. A potažmo v duchu obav ze slavistického, rusisticky nachýleného Československa. A tento stav trvá, žel, dodnes. Vlivem naší politické reprezentace v čele s Masarykem a Benešem se totiž stalo, že Západ začal mít pochybnosti o novém Československu a Češích, kolaborujících s Ruskem, jímž už otřásal kumunismus. / Rok 1948 po druhé světové válce tuto schylující se tragedii příklonu k Východu jen završil/.

A to, kam povede příklon k Rusku v situaci, v jaké se ocitlo po VŘSR, měl jak T.G.Masaryk, tak i následně Beneš jako politik dohlížet. A nebratříčkovat se s Ruskem a jeho typem slavismu.  Protože dobrý politik je především vizionář ve smyslu dovedného kapitána, který dokáže v moři  vytušit nebezpečné proudy. Neboť i politická mračna mají své typické obrysy a schopný pozorovatel a zkušený matador vidí zkrátka za dva další rohy. A to Masaryk ani Beneš nedohlíželi, a ukázali se jako nepříliš obratní kapitáni. Neboť není žádný kumšt strhnout dav populistickými hesly o samostatnosti a svobodě Slovanstva, ale nedomýšlet přitom, co nastane dál s lidmi, jež uvede v pozdvižení, až se zjistí, že nikde není žádná opora a faktické spojenectví kvůli rozdílnému světopohledu z hlediska ideologií Východu a Západu. A to je nezodpovědnost, ba hazard napováženou. T.G.M. je sice nazýván prezidentem Osvoboditelem, tatíčkem, ale jak se postaral o naši budoucnost z hlediska dlouhodobých perspektiv? Kam nás přivedl? Odpověď zní jasně: svoboda trvala jen necelých dvacet let, a pak nastala tvrdá realita izolace jako vedlejší důsledek naivního, východního a populistického separatismu. Rok 1939 to jasně ukázal.

Výsledkem je, že jsme jako „samostatní“ Češi zamrzli v rozbouřeném oceánu poválečné Evropy ze všech evropských zemí nejhůře. Slavistická ideologie a příklon na bolševický, totalitní Východ nám nepřinesl kýženou perspektivu ani prosperitu, zato znamenal odklon a odcizení po válce rychle se rozvíjejícího Západu. A toto měl Masaryk předvídat a dohlížet. Vždyť revoluce v Rusku, která již probíhala, rozhodně nevěstila nic veselého a stabilního, a to tím spíše pro nový (Československý) stát.

Masarykova koketérie s Ruskem v situaci již probíhající bolševizace nás zavedla na sto let do slepé uličky na politické mapě světa.

A kdybych měla dovést do konce myšlenku, zda lepší negativa monarchismu ve stabilní, tradiční, silné a velké monarchii, nebo nejistá prognóza, ekonomické oslabení, devalvace kulturních hodnot, deprivace nesamostatností v „samostatném“ státě v područí totalitárního monstr Svazu republik, tak si troufám tvrdit, že komunistická idea nám žádnou národní hrdost a sebevědomí nepřinesla. Zejména v souvislosti ještě většího a horšího udavačství, než které naši českou komunitu provázelo i v rámci C.a K. Rakousko-Uherska. A jak následně později glosoval situaci Egon Bondy „Československo je tradičně tak profízlované, že jeden udávajíc druhého prostřednictvím třetího, nakonec udává sám sebe.“

  Jistá je jedna věc: být jako územní celek součástí velké mocnosti v podobě jedné ze spolkových či unijních zemí, je výhodnější z hlediska bezpečnosti, a přináší i celou řadu výhod, a nejen nevýhod, kompromisů a ústupků. Nově vzniklé, nevyzkoušené Československo se ve výsledku muselo na dlouhá léta sklonit, doslova ohýbat hřbet, aby lidé v něm vůbec přežili totalitní režimy, které nastaly. A měla-li bych si vybrat, raději bych své mládí a střední věk žila v ovzduší provoněném coca-colou, než vodkou-samohonkou. Škoda jen, že jsem se narodila až po osmnáctém a osmačtyřicátém roce. Protože kdybych byla na světě v období zániku monarchie a vzniku První republiky a mohla pozorovat, k čemu se schyluje s nástupem VŘSR, vzala bych nony na ramena,           ( podobně jako následně po své chybě Beneš), ale rozhodně bych si nekoupila jízdenku do Moskvy, abych se ukryla před nepohodou přicházející totality, nýbrž na západ. Nebo bych odešla zpět do Rakouska resp. zůstala v něm.  Protože všude na západ od nás bylo bezpečněji, než v české kotlině uzurpované Stalinem! Ale žel, jako dítě narozené v polovině padesátých let, jsem vnímala spíše atmosféru pozůstatků běsnění éry komunistického temna, a jako teenager zažila hrůzu ruských okupačních tanků osmašedesátého, a následné Husákovské „normalizace“. A mám jen hořký pocit ukradeného mládí i dospělosti v nesvobodě za železnou oponou. V podstatě lapena jako v kleci, která se nepříliš liší od pocitů vězně v žaláři.

   Co dodat? Snad jen, že je načase zvednout kotvy, neboť tak, jak to vypadá dnes, je – po krátké pauzičce sametového převlečení - evidentní opětovný příklon k Moskvě či postkomunistickému Pekingu ze strany naší současné politické reprezentace. Což rozhodně nevěstí žádnou budoucí prosperitu, natož svobodu, nýbrž zase dlouhou etapu víz a výjezdních doložek, které nám Západ - jako reakci na orientaci současného českého prezidenta a premiéra - v blízké době zavede.  A takovou červenou kartu a další vyloučení z kultury západní civilizace bych skutečně již rozhodně nechtěla zažít!                                                                                                           

A tak uvažuji, že si k výročí naší stoleté státnosti a „samostatnosti“ koupím letenku, a jako hrdá, sebevědomá Češka odletím někam pryč, směr Západ, a hlavně včas, než zase spadne železná opona. A klec…