Nic většího, než svobodu, nevymyslíš...

Tak jsme zase utrpěli další volby; no, co říci...? Snad jen, no comment…                                                           Patřím ke generaci, která prožila velkou část života v totalitě bolševika, s povinností, leč nemožností volby.

   Pár mžiků po osmdesátém devátém problikávala určitá naděje – tedy spíš pro ty naivní z optimistů – kdy bylo možné se domnívat, že třeba bude (znatelně)  líp. Za krátký čas se ukázalo, že nejenže o moc líp nebude, ale že to ani není možné, neb vliv bolševika a jeho způsob myšlení, (rozprostřený a rozpuštěný jak ve všech jiných stranách, tak i v hlavách poznamenaného a deformovaného občanstva a jeho charakterech ), nehodlá pustit otěže své moci, takže za všechny výrazné orgány státní moci stejně dál tahal a tahá dodnes za drátky „prognosťák“. Prognosťák, založený dříve coby přímá ruka Moskvy, a jak jinak, než pod dirigentskou hůlkou nejurputnějších ideologů, maskovaných ovšem za populistické kulisy růžově lakované papírové svobody. A tak chlapci z prognosťáku, (samozřejmě ti zdánlivě negativně prolustrovaní u nás, neb jejich lustrační papíry logicky v českých archivech nikdy nemohly být, neboť se nalézaly přímo centru nejcentrovatějším, v Moskvě, a do archivů KgB by se asi těžko dalo proniknout), zde začali hrát stínovou hru postbolševismu.  Tito stínoví bolševici, (říkejme jim pro jednoduchost „agenti“), navolení posléze prostřednictvím ohloupěné masy deformovaného voličstva, do nejvyšších státních funkcí, pak dle pokynů šéfů té části Evropy, jenž se rozprostírala za demarkační čarou od Plzně na východ, dostali úkol převzít posametovou zemi, a opět ji spravovat v intencích a v zájmech jednoho z vítězů poslední světové války. A důsledky této správy jako porobená gubernie pociťujeme na vlastní kůži dodnes. Nejde o žádnou bajku ani konspirační teorii; ostatně každý den to vidíme a zažíváme na vlastní kůži. Jen někdy nejsme dost imunní vůči propagandě, která dokonale ovládá vyzkoušené a fungující praktiky manipulace. (Podobně jako reklama. Nepříliš přemýšlejícímu průměrnému voliči totiž za určitý obolus na kampaň, vložíte do hlavy cokoli. A funguje to na obě strany, jak na stranu dobra, tak zla. Na tomto principu zvítězil, kromě demokracie, ale i např. Hitler či Stalin, Gottwald atd). Domnívat se tudíž, že tzv. svobodné volby zaručí demokracii, je krajně naivní, neboť vložit do rukou všeobecné volební právo někomu, kdo se nedokáže orientovat mezi řádky politiky a analyzovat historii, znamená stejné nebezpečí, jako dát na hraní tříletému děcku granát.

   Když Putin častokrát do svých proslovů vkládá hlášky, že si východní blok, coby poválečnou úlitbu vítězům, v žádném případně nenechá nikdy vzít, neb na to má regulérní „právo“, tak to myslí smrtelně vážně, a není to jen rétorické škádlení.

    Komedie začátku třetího tisíciletí v Čechách, a ony dříve ostře sledované šarády kolem lustračních osvědčení, coby průkazu formální čistoty úmyslů potentátů, lačnících však jen po tučných funkcích a penězích, jsou takřka zapomenuty, jen na Hradě se stále a natrvalo zahnízdili supi Moskvy. Ostatně vždy tu byli; ale aby to dnes, v koloritu hry na svobodu, vypadalo jako férový zápas, zavedla se tedy i jakoby přímá volba prezidenta. Ovšem jak to chodí s všeobecným volebním právem pro tříleté a jeho folklórem, jsme si již řekli. Tento „férový“ zápas, je jen další z loterií, která vytáhne z oprávněného voliče prachy za to, že se může na ten zápas dívat, ale nijak jej v podstatě neovlivnit. Prostě klasická karlovarská losovačka, neb v osudí jsou stejně jen ti, jejichž jména projdou v Moskvě. Naivní platící divák (volič) má pak dojem, že míč je pořád ve hře, i když je jasné, že výsledek je předem znám, neb je zápas řízený uplaceným sudím i bafuňáři na obou stranách hřiště. Rovněž česká kolaborantská tradice.

    Otázkou je, proč jsou Češi, setrvávající v této kleci, tak mdlého rozumu, že často, (a to dokonce i nejen ze strachu), si pod sebou podřezávají větev, i když přece za léta ve vězení totality všichni vědí, že např. každý větší pracovní i občanský kolektiv větší než osm lidí, měl a má (a bude, žel, mít), vždy svého estébáka, fízla. Který si pochopitelně ohlídá, aby se v jeho okrsku volilo tak, jak je nahoře žádoucí. A že tudíž to s charakterem a etikou u nás nebude až tak dobré, abychom se mohli spolehnout a kreslit si růžové naděje, že by v takovém prostředí, zahnojeném estébáckým smogem, naše společnost mohla vzkvétat v náš prospěch. Inu, tragicky známý citát Egona Bondyho „Československo je tak tradičně profízlované, že jeden udávajíc druhého prostřednictvím třetího, nakonec udává sám sebe“, opět dochází svého naplnění. Malí čeští estébáci a větší agenti Moskvy jsou přece ti, co tu po celou naši pohnutou novodobou historii drží státní kasu, a patřičně si přihrávají malou domů jen pro sebe, na naivní občany samozřejmě kašlajíc. Přesně takto lze definovat i onu svobodnou, demokratickou volbu roku 2016 a všechny volby před ní.

   A čistota ideálů (jsou-li vůbec ještě jaké)?   Jen „jizva na rtu“ – ale to přece všichni víme.

     Jediná snad trochu povzbudivá naděje a pozitivní vlna dějin po pádu železné opony, je svoboda odcestovat.  A tak cestuji.

(Ne, nebojte, nejsem naivní, že bych si myslela, že i jinde na světě nejsou krajiny, se kterými by se netáhl podobný nebo i horší svrab, než v naší rodné vlasti. Pravda, některé typy tzv. rozvojových zemí jsou na tom v mnohém i hůř. Ale zato tam je třeba příjemnější životní klima, teplo, úspora energie, nulová zámrzná hloubka při stavění hnízd, a misku rýže, pár banánů a rybu vždy člověk nějak schrastí. Zákonnost tam sice v podstatě neexistuje, nicméně, že to ale na druhé straně skýtá i řadu výhod, je jisté. Ostatně ale, k čemu zákony, když je konstruují bezskrupulentní lotři a psychopati posedlí mamonem, jako např. u nás, že… Vždyť přece každý parlament v tzv. parlamentní demokracii je jen zrcadlem, odrazem toho a těch, kdo jej volí. A pak je škoda bycha honit a jalově lamentovat kverulantskými plky v hospodě či literární kavárně.

     Některé rozvojové země dokonce skýtají tu výhodu, že tam zasadíte hrábě, a vyroste vám z nich do rána strom, jak je tam příjemné vegetační klima. A v tom bludišti a změti chapadel nezákonnosti banánových republik,( tudíž v podstatě „cochcárně“), se v podstatě bezpečně začlení každý člověk jakékoliv víry, národnosti, státnosti, smýšlení, a pokud není zrovna masovým vrahem, (a někdy i tím, jak lze vypozorovat z historie zemí, skýtajících azyl i fašistickým bossům), pak je život v zemi bez pravidel mezi relativně primitivními, zato ale často čistými a nedeformovanými domorodci, v podstatě nepřehledný, ale tím pádem i svým způsobem snadnější, než život v tzv. „vyspělé“ zemi  kryptodemokracie se zvrácenými pravidly sofistikované moci a pokřivenými lidskými charaktery .

Mám-li si osobně vybrat, pak je pro mne přijatelnější svoboda v zemi blížící se spíše neřízené anarchii, než v zemi, kde panuje maskovaná totalitní diktatura, a skrytý zločin se odehrává na úrovni samotného zákonodárství a justiční a výkonné moci. Pro mne jako pro svodnou, myslící bytost, občana, je v podstatě píchni jako řízni,  zda žiji v zemi, kde i přes obrovskou byrokratickou hydru legislativy neexistuje důvěra ve spravedlnost, vymahatelnost práva, a poctivost justice, či v zemi, kde si na spravedlnost a poctivost práv a justice aspoň nikdo nehraje a nepředstírá, že je všechno v pořádku. Pro mne, jako pro živou bytost, je bezpečnější znát rizika,  nebezpečí a tvář otevřeného nepřítele, než se mezi tím paskvilem, nebezpečím a riziky nefungujícího právního státu, prodírat neustálým mlžením. V mlze totiž rozhodně nedohlédnete dál, než na jasném, přímém a otevřeném slunci.

V rozvojové zemi zkrátka neexistuje nic takového, jako kontrola, a v podstatě ani mlha, neboť instrument kontroly je příliš drahý, tím spíše, je-li zbytečný, pokud je korumpovaný. Takže vás nikdo tím pádem neprudí nesmyslnými, vyděračskými a kontraproduktivními daněmi, které vlastně ani není možné v nesystému rozvojových zemí vybrat.

  Procestovala a žila jsem dost dlouho v některých zemích tohoto typu, a věřte nevěře, dá se tam přesto dobře dýchat. Aspoň dobrovolně exodovanému Čechovi jistě.

   A tak už mi řadu let v hlavě leží myšlenka založit „ostrov“, enklávu slušných lidí dobré vůle, podobného způsobu myšlení a nahlížení na světové dění, a zkrátka si žít sami pro sebe; asi tak, jako když odjedete na dovolenou někam do lesů, kde vás nezastihne ani televize, a tudíž hnus žádného komentovaného, manipulovaného zpravodajství, a vy se aspoň pár dní v roce nemusíte nechat masakrovat srdcerváčem, co to zase v té vaší zemi ti šmejdi ve vládách vyvádějí a pohřbívají další kus vaší identity. Pak je snad opravdu lépe být bez vlasti a žít jako světoobčan kosmopolitně, než nemoci se identifikovat s vlastí-macechou.

 Asi je jedno, kde by taková enkláva měla být, hlavně aby tam bylo stabilní teplé klima, moře, dostatek slunce, (neb vitamín D a dostatek minerálů má podstatný význam pro metabolismus a imunitní systém, a v teplých krajích zkrátka lidské tělo funguje jako švýcarské hodinky).  Co jiného, než zdraví a svoboda je vlastně vyšší hodnotou? Osobně jsem to už zažila; pláž, palmová zahrada, houpací síť, dvacet hodin denně na čerstvém povětří – to opravdu není žádný retušovaný obrázek z titulní strany cestovní kanceláře. To je opravdový život v teplých krajích. Sice možná ne pro všechny, ale pro ty, kteří mají zájem pracovat, jistě. A práce? Tu si dělný a kreativní člověk najde všude na světě, (rozhodně nejen u nás), když ji skutečně hledá a chce najít. V teplých krajích se zkrátka není čeho bát. Jediné, co snad optimu té vize  [e-mail] možná malinko schází, je ta kulturní a jazyková vazba. To ale právě řeší založení enklávy, komunity lidí z rodné vlasti, neboť máte-li kolem sebe byť několik lidí ze stejného jazyka a humoru rodného kmene, pak se cítíte doma vlastně kdekoliv na této planetě. Ona totiž odpověď na tu zdánlivě složitou otázku „Kde domov můj“, kterou si řadu let pokládáme, je vlastně velmi jednoduchá a jasná: Není důležité, kde žijete, ale s kým a mezi kým. Mezi jakými lidmi s jakým etickým profilem a světopohledem.

Fakt ale je, v životě po životě země pekla bolševismu se žít svobodně a s čistou myslí nedá – protože je to země bez možnosti volby, tudíž bez svobody rozhodování sám o sobě a svých představách. A nebude minimálně ještě tři další generace, než zahynou poslední plevelné pozůstatky odporných ideologií. Jenže, mezitím nám všichni ti před námi zase o tři generace blaha utečou a předběhnou…